KNIŽNÍ PŘÍBYTKY aneb STAT LIBER MUTUS

Literární noviny č. 36, 30.9.2004

Daniela Hodrová

Při cestě městem se k nám město natáčí svými různými stranami, ukazuje se našemu pohledu stále jiné, byť chodíme den co den stejnou cestou, neboť cesta není tvořena jen našimi kroky a pohledem, jen procházenými prostory a míjenými budovami, ale všemi kolemjdoucími a také našimi pocity a vzpomínkami, představami a předtuchami. I chodec, který chodí svou každodenní úřednickou trasou, prochází městem stále jiným, městem, které je samo o sobě i vzhledem k němu v ustavičném pohybu, proudí a děje se, přeskupuje se a proměňuje, podobně jako se neustále přeskupuje a proměňuje, většinou nevědomky, i sám chodec. Chodci-divákovi se město v každém okamžiku nabízí k prohlížení, prožívání a reflexi se svými charakteristickými rysy a fenomény - multiplikací, zdvojováním a zrcadlením, jemuž moderní architektura holduje, vrstvením a křížením všeho druhu. Tyto rysy a fenomény se neprosazují pouze u staveb, zaplňujících proluky a rostoucích na místech starých staveb nebo přímo na nich, ale projevují se ve městě i v rovině duchovní, ovládané týmž principem zdvojování, zrcadlení, množení, vrstvení a křížení - hlasů, diskursů, stylů, obrazů, událostí, mýtů, příběhů. Vedle sebe a na sebe se ve městě nekladou a neusazují jen budovy, příběhy a osudy, jejichž "neproniknutelná tříšť fatálně mlčí" (Emil Juliš v Multitextu A) - nebo naopak fatálně promlouvá? -, nýbrž vrství se tu a usazují i různé časy, které pod nánosy přítomnosti pohřbívají ty minulé. (Jedním z obrazů tohoto neustávajícího a ve své podstatě vlastně přírodního převrstvování, vršení a klesání je město mrtvých - nekropole.) Tento nekončící proces ovšem nevylučuje okamžiky, kdy pojednou z hloubi času a prostoru vyvře něco, co se tam dole proměnilo, stejně jako se proměnila minulost ve vzpomínce, která se náhle vynoří v lidském vědomí, neboť i v něm probíhá analogické vrstvení, přeskupování, vyzvedání a "přepisování".
Všemu tomu nezadržitelnému a fragmentarizujícímu pohybu, který se dílčímu a jedinečnému pohledu jeví buď jako chaos a tříšť, nebo jako projev neúprosného a vesměs nepochopitelného řádu, město vzdoruje mimo jiné tím, že reguluje svůj provoz a pokouší se pořádat a syntetizovat vědění v institucích typu škol, úřadů, muzeí, galerií a knihoven, kde se poznatky třídí a hierarchizují - chod města je řízen, objekty a knihy jsou řazeny abecedně, chronologicky, podle autorů, případně tematicky, aby se mohly stát přístupným nástrojem onoho sjednocujícího vědění. Kniha je bezesporu výtvorem městské civilizace, ale současně platí i to, že město je do značné míry knihami vytvářeno, existuje právě i v knihách, které jsou o něm a v něm napsány. Ostatně město svou strukturou, založenou na vrstvení, knihu, text (multitext) v mnohém připomíná. Při chůzi listujeme knihou města, podobnou oné, o níž píše Michal Ajvaz ve Zlatém věku, čteme knihu, jež se neustále rozrůstá dalšími a dalšími dodatky stavitelů a příběhy obyvatel. A je pak v souladu s duchem tohoto města-knihy, že se v něm začnou objevovat objekty, které jeho "městskost" a "knižnost" reflektují, které město nebo jeho vnitřní model nejen textualizují, ale i vizualizují - v podobě objektu, stavby, instalace nebo teatralizují v podobě performance, neboť město je přece rovněž divadlem. V těchto projevech je potom město symbolicky obsaženo, jako je celé tělo zavinuto či zastoupeno v akupunkturních bodech na plosce chodidla.
Hle, věž z knih - urbánní objekt-stavba povýtce! Matej Krén ji buduje jako mandalu v různých městech světa z knih, které mu města ke stavbě zapůjčí či vpravdě obětují. Jednu z takových knižních věží (označovaných slovem Idiom) postavil nad schodištěm v Městské knihovně v Praze, potopa, která dosáhla až tam, se věže jako zázrakem netkla. Jak zvláštním způsobem věž demonstruje ideu knihovny! - Nahromaděním a navršením knih všeho druhu, klasických i bulvárních, českých i cizích, naskládaných vedle sebe a nad sebou bez jakékoli hierarchie, každé knize-cihle tu náleží stejně důležíté místo vzhledem ke stavbě, která by se, kdyby ovšem bylo možné knihu vyjmout, zřítila, ale zároveň místo stejně nedůležité, protože závažnost a jedinečnost knihy je při tom nahromadění a výši věže zrušena, identita knihy se blíží anonymitě, názvy knih a jména autorů, pokud k nim dohlédneme, nejsou než osamělými výkřiky. Texty v knihách zavinuté a zakleté sice dál existují, ale jsou nepřístupné (alespoň na tomto místě, neboť je možné po nich sáhnout a otevřít je jinde). Co tu zůstává z Kritiky čistého rozumu, ze Syna čarodějnice a z tisíců ostatních? Multiplikace a vršení bez ladu a skladu a nepřístupnost textu jsou přímým protikladem uspořádání, uložení a dostupnosti knih v knihovních regálech, encyklopedický řád je nahrazen chaosem, tj. náhodou, která postaví vedle sebe knihy z různých dob a různých oborů, respektive tento řád je nahrazen jiným - řádem stavby, který si žádá, aby stavitel sáhl právě po té či oné knize. Knihy se odsuzují k němotě, k pouhé mlčenlivé prezenci, zbývají z nich pouhá jména: STAT LIBER MUTUS - NOMINA NUDA TENEMUS - takto můžeme obměnit závěrečnou větu Ecova románu Jméno růže (k mlčenlivosti však - budiž řečeno - byly odsouzeny už knihovnou, která je vyřadila ze svého fondu). Zdá se, že multiplikace založená na jiném než encyklopedickém řádu je pravým opakem směřování ke smyslu, jemuž by měla být podřízena čtenářova cesta knihovnou a četba knihy, že může vést jen ke ztrátě nebo přinejmenším zpochybnění tohoto smyslu. Avšak je tomu opravdu tak? Anebo má tento urbánní objekt, tato knižní stavba, která je mimo jiné úctyhodným technickým experimentem, smysl jiný jakožto memento blížícího se konce knižní civilizace, snad světa samého? Není to vlastně svého druhu knižní archa Noémova?
Na první pohled se diváka kromě údivu zmocní jistá nevolnost, je totiž konfrontován s provokativním a ambivalentním modelem města a světa. Stojí tváří v tvář symbolu, který babylonským přemnožením a nakupením němých knih znevažuje knihu a knižní civilizaci, obzírá objekt, jenž v jakémsi zrychlení a zhuštění předvádí pomíjivost knihy a civilizace na ní spočívající. Avšak co znamená ta trhlina, či spíš vymodelovaná průrva, roztínající věž shora dolů? Její tvar v sobě nemá nic z oné zdánlivé nahodilosti kladení a sousedství různorodých knih. Je to tvar svou podstatou povýtce přírodní - tvar kapky, jež je příslibem zúrodnění, oživení. Tomu, kdo se odváží a nahlédne trhlinou do nitra věže, se naskytne pozoruhodný obraz: to, co se zvnějšku jevilo jako stabilní kruhový útvar, je iluzí dvou proti sobě umístěných zrcadel uvedeno do pohybu, věž má uvnitř podobu dvou protilehlých vrstvených mnohobarevných trychtýřů, vírů jakýchsi snad chtonických sil. Není divu, že se člověka, když se ocitne v tomto iluzivně nekonečném a k němu a na něj z obou stran řítícího se světa (můžeme jej pokládat i za metaforu či symbol intertextuality, onoho naší dobou akcentovaného dialogu knih s knihami, textů s texty), zmocní závrať. Je až s podivem, jak nápadně a přitom bezděčně Krénovy "trychtýře", které k našemu oku ve hře zrcadel míří shora i zdola zároveň svým úzkým otvorem i širokým ústím a hrozí nás pozřít, připomínají Botticelliho kresbu k Dantově Božské komedii, kužel Pekla - toho "trýznivého města", v jehož kruzích - "zlých žlebech" - před poutníky defilují tragické příběhy lidí nerůznějších dob. Stavba nám svým nitrem praví: Není nebe a není země, jsou jen dvě propasti, které nás strhují do svého malströmu.
Co se tedy vlastně ve věži děje a s kým? Především je tu ten, který podniká "dílo", které jsem přirovnala k mandale. Sotva věž dokončil (možno-li ji dokončit?), už myslí na novou věž. Co jiného pak pro filozofa Kréna stavba věže může znamenat než opakovanou meditaci o světě, nové položení otázky, kladené sobě i světu? Podobný smysl měla věž, kterou si stavěl A. C. Jung v Bollingenu. Jestliže však Jung přistavoval další části věže v souladu se svými vnitřními proměnami, s dalšími fázemi svého duchovního vývoje a jeho stavba trvala po léta, Krén staví filozofický příbytek pro sebe a pro obyvatele tohoto města - světa-knihy, aby se on sám i diváci v knižním athanoru proměňovali v jiné tvary a snad i v jiné bytosti. Počíná si jako tarotový Kejklíř, který před oči diváků-hráčů vystavuje určité předměty-fenomény a který uvádí hru světa do pohybu. Ostatně sama věž může být chápána jako analogie jiné tarotové karty - Věže zkázy či Domu božího, jako ona je totiž zřejmě spjata s transcendencí, sestupem do hlubin. Odpovídá-li v ikonografii symbolice tarotové věže nejen babylonská věž, ale i jeruzalémský chrám a je-li hroutící se věž na kartě také obrazem zmrtvýchvstání, chrámem Kristova vzkříšeného těla (podle Neubauerova a Hlaváčkova Slabikáře hermetické symboliky a čítanky tarotu), pak je Krénova stále znovu stavěná a bořená věž nejen obrazem stavitelova těla, ale i "těla" našeho knižního světa, ba obrazem "těla" světa samého s jeho aspektem metamorfózy a znovuzrození. U knižní věže je tento aspekt dokonce ještě zřetelnější než u tarotové karty, neboť místo tří oken, jež má Věž zkázy, v ní zeje "trhlina", která svým tvarem, jak posléze pochopím, odkazuje k vulvě, "joni" (tak jako sama věž odkazuje svým tvarem k "lingamu"), - otvor je tedy průchodem do "dělohy", v níž se odehrává Velké Dílo, zázrak stvoření a zrození. Nové Knihy? Nového Člověka? Nahlížející divák tento možný smysl vnitřku toliko tuší, na rozdíl od stavitele absolvuje rituální průchod jen zrakem a v duchu.
Rituální charakter věže jako příbytku, v němž se může odehrát duchovní metamorfóza podobná té, k níž dochází v alchymickém athanoru, vyjde najevo, budeme-li ji vnímat ve vazbě s dalšími Krénovými stavbami, nejen se stavbou připomínající iglú, v jehož nitru hoří oheň-rudé světlo (nese název Omfalos), ale i s knižní rotundou nazvanou Gravity mixer a s Pasáží. Sám půdorys všech staveb je rituální - kruhový v případě iglú a rotundy, úzký tunelovitý průchod v případě Pasáže. Rotunda, kterou Krén stavěl po třiatřicet dní v hannoverském výstavním pavilonu, dovoluje divákovi vstoupit dovnitř. Jak obchází kolem dokola zeď z knih a ocitá se ve víru neustále se proměňujících podob prostoru (na těchto proměnách se kromě divákova putujícího pohledu podílí kinetický stroj s rotujícími zrcadly umístěný ve středu stavby). Na rozdíl od knižní věže jsou zde "vymazána" i veškerá jména, neboť stavitel kladl knihy ve dvou řadách vždy hřbetem k sobě, destrukce knižního světa s jeho přebujelou textovostí tu tedy pokročila ještě dál, hodnota knihy, spočívající nepochybně především v jejím sdělení a jedinečnosti, je ještě brutálněji pošlapána. Přesto však divák neprochází jen jakousi hromadou, nýbrž je veden kruhovou cestou prostorem sakrálního tvaru, k němuž ostatně odedávna patří i profanace a "parodia sacra", a může tu zažít i svého druhu vytržení. Navzdory redukci a eliminaci známých znaků a srozumitelných významů jako by se mu uvnitř dostávalo nových znaků a jinak utvářených významů.
Tento moment je přítomný, byť skrytěji, také ve Virtuální skalce. Jaká to rozkošná kamenná zahrádka! Divák při pohledu na kameny všelikých barev a tvarů pomyslí na japonské kamenné zahrádky, v nichž se meditující prochází mezi kameny. Po této kamenné zahrádce je však možné putovat leda pohledem na plátně, na které je promítán její odraz v různě polohovaném zrcadle, nebo - pokud to strážce skalky dovolí - prstem. Divák je v pokušení některý z kamenů vzít do ruky. Neodolá. Kámen je nesnesitelně lehký. Ó, to není kámen - je to kniha v podobě kamene! Kniha? Ale je to vlastně ještě kniha, když podstoupila tak brutální metamorfózu, když byla rozpuštěna a poté zhuštěna a poté uhnětena rukou sochaře-bizarního čtenáře, když byla zneuctěna a připravena o to bytostné, co ji činí knihou, o text, o svůj duchovní rozměr a zbývá-li z ní pouhé jméno (divák má možnost si je vyhledat podle mapy na obrazovce počítače) a jakýsi ostatek zcela nepodobný knize, Zločinu a trestu, Ústavě, Plamenu svíce…? Jaká morbidnost! Masakr knih přehnětených v "mumie" (v hermetickém smyslu)! Když jsem přičichla k Nevolnosti, připomněla mi svou vůní vůní lidského popele. Jak by asi voněla rozpuštěná a uhnětená Bible nebo Babička, kdyby se v této démonově zahrádce nalézaly?
Čeho tu jsme probůh svědky? Koniášovské likvidace knih, která se tentokrát konala ve znamení živlu vody? Podílíme se tu svou účastí na hře s tím, co většina z nás dosud uctívá? Smí se vůbec hrát taková hra? Vnímáme snad "zbytky zničených světů" - "klifoth", jak je v kabale označována odvrácená tvář sefir a zlo? Nebo jsme se stali svědky monstrózní transmutace knihy, která právě v této podobě-nepodobě, ve svém zmaru podává o to výmluvnější svědectví o knize, její zranitelnosti a pomíjivosti, o knize, která tím, že je k nepoznání proměněna, že z jejího textu zbývá tu a tam pár polosetřelých písmen, právě tím, že je pouhou přírodní matérií a křičí němými ústy jako postava z Munchova proslulého obrazu, je nositelem varovného poselství, mementem nejen knihy a knižnosti, ale i světa.
Jinou podobu likvidace, nepřístupnosti a neidentifikovatelnosti textu, s níž se setkáváme v případě knižních příbytků a mumií knih, představuje Krénova instalace s názvem Dějiny umění. Na 10 stolech tu neleží, nemylme se, jednotlivé díly Pijoanových Dějin umění, nýbrž pouhé makety, textuzbavené, oněmělé knihy. Procesem rozpouštění, zhušťování a slévání byly z veškerých ilustrací obsažených v každém dílu vytvořeny vzory na ubrusech. SOLVE ET COAGULA! Rozřeď a zhusti nebo také rozděl a spoj! Jakási charakteristická esence barev však v ubrusech-kulturních epochách a stylech navzdory tomu zůstává kupodivu zachována a do jisté míry je rozpoznatelná. Hle, kuchyňský ubrus jako zašifrovaný, magický obraz epochy!
Roztříštěná láhev, jejíž úlomky plní misku v jednom z Krénových dalších objektů (nádoba neslouží k tomu, aby byla naplněna, naopak v této své podobě plní jinou nádobu), by mohla být případně slepena opět v láhev, byť v jinou. Knižní mumie se však už bez zásahu shůry žádným magickým bobtnáním či rozvíjením nazpět v knihu, v níž by bylo možné číst, nikdy nepromění. (Na obranu "ničitele" budiž řečeno, že je tím zmařena jen jednotlivá kniha, její text existuje totiž dál v nesčetných exemplářích.) Zdá se, že jistá naděje na "recyklaci" zbývá u knižních příbytků. A vskutku. Poté, co světová výstava v Hannoveru skončila a rotunda musela být z nařízení úředníků během jediného dne zbořena, ocitly se desetitisíce knih na smetišti, přesněji v kontejnerech, odkud je vytahovali jejich budoucí čtenáři. Věru zvláštní epilog knižní instalace, která se změnila v performanci.
V Krénových knižních objektech, příbytcích, instalacích a performancích (těmi de facto není jen samotná instalace a stavba, ale i týdny a měsíce trvající shromažďování knih), měnících literární skupenství knih ve skupenství skulpturální a architektonické, se zhmotňují určité filozofické a literární fenomény (např. intertextovost s její deformací, parodií, zrcadlením, postupem "mise en abyme"). To, co prošlo lidskou myslí a lidskýma rukama a dostalo určitý tvar a smysl, je destruováno a pak proměněno v jiný objekt, který je možné z různých stran pozorovat a zkoumat, dotýkat se jej, čichat k němu, a nejen v objekt, ale i v prostor, do něhož se dá nahlížet, vstupovat, procházet jím, obcházet jej, tedy v objekt a místo, o kterých lze nejen přemýšlet, nýbrž jichž se divák může zmocňovat i svými smysly a tělem. V podobě filozofických objektů a příbytků, de facto výtvarných esejů a rozprav, se tu fixují, ale vzápětí rozhýbávají myšlenky a pocity, jež se v lidském vědomí ustavičně vrší, přeskupují, navazují mezi sebou vztahy. Tyto objekty a příbytky jsou obrazem oné zárodečné změti, která přes svou beztvarost nepozbývá smyslu; nic z toho, co jsme kdy zahlédli, přečetli, čeho jsme se dotkli, co jsme pocítili, ba co jsme bezděky míjeli, v archetypální "peci" vědomí (o této její povaze svědčí rituální půdorysy Krénových příbytků) totiž nezaniká a z tajuplného soubytí věcí všeho druhu se tam rodí nové souvislosti a nové věci - hmotné i duchovní. Destrukce, ať to zní jakkoli banálně, tu může být vnímána jako předzvěst a předpoklad nové syntézy. Tím, že se nakládá se známými objekty jiným než obvyklým způsobem - kniha se nečte, ale užívá se jí jako cihly nebo se mění v "kámen", v "mumii" nebo "trupel" (slovo, které v kralickém překladu Bible označuje smotek, zárodek čehosi živého, jak se dočteme ve Slabikáři hermetické symboliky, že jsou tyto objekty pořádány jiným než obvyklým způsobem sousedí spolu jakoby nahodile, čímž se ocitají v netušených souvislostech, že jsou zapojeny do originálních, někdy přímo šokujících kontextů, komprimovány a transmutovány v jiné objekty a víry a tedy podrobeny svérázné noetické a ontologické redukci, upozorňují, domnívám se, o to agresivněji na svou podstatu. Pomocí zrcadel a kinetických zařízení buduje Kejklíř Krén iluze ve stylu "trompe-l´oeil", avšak nemate diváka zbůhdarma obrazy mámení a nesvádí ho z cesty jen z rozmaru, nýbrž pokouší se rozevřít před ním prostor a svět do jiným způsobem sotva zahlédnutelných dimenzí. Pokud ho šokuje a disgustuje, činí tak proto, aby mu vzápětí odkryl nesamozřejmost smyslu, aby mu obyčejnou a anonymní věc ukázal jako tajemnou a každodenní cestu průchody z knih, tunely obrazů a zvuků jako cestu rituální a archetypální. Touží netečného chodce městem znepokojit, vytrhnout z navyklých pohledů a tradovaných způsobů uvažování, chce, aby zíral, a nabízí mu možnost proměny.

pasáž
z tlače